Tatiana Vilhelmová - Part Two

Kaplanová, Dana: "Tatiana Vilhelmová chce k někomu patřit", Magazín Právo (příloha deníku Právo), 7. srpna 2004  
 

Obsah:
Mladá herečka začínala v Národním, teď si libuje, po osmi letech různého hostování, v angažmá Dejvického divadla.

Má krásný soprán. Umí balet. Miluje rychlá auta a na flámu dokáže vypít láhev ginu. Před kamerou je filmová hvězda, ale na ulici se dá snadno přehlédnout. Jméno má ruské, příjmení německé. Její matka žije v Jižní Africe, otec na Ukrajině. To všechno je Tatiana Vilhelmová (26). Jaká je tato herečka ve skutečnosti? Je plná rozporů, nebo žije v pohodě?

V šestnácti jste debutovala ve filmu Indiánské léto, takže letos slavíte desetileté výročí vaší herecké kariéry. Pořád vás to baví?

Hm, to se mě zeptejte, až mi bude třeba padesát, pokud budu hrát.

Umíte si sama sebe představit v padesáti?

Představit si to dokážu, to jo, ale to už budu mít všechno jinak a rozhodně půjde o jiné věci než teď.

Myslíte pracovně?

To doufám, a ještě k tomu přijdou nějaké ty děti...

Ty jsou přece radost!

Jistě, ale znáte to, malé děti, malé problémy, velké děti, velké problémy.

Tak zkuste zabilancovat...

Kdybych nepotkala Dejvické divadlo, kde jsem v angažmá, tak bych asi byla hodně unavená, protože bych různě hostovala a zkoušela různá divadla. To je dost vyčerpávající, daleko víc, než když jsem v jednom souboru a vím, že má určitou poetiku. Navíc jsou v něm lidé, se kterými je mi strašně dobře. Kdybych tohle divadlo nenašla, budu vyřízená z toho, že budu zkoušet a hrát v představeních, která nemusejí vždycky dopadnout, a já tam přesto budu muset tři roky docházet. To je veliký risk. Někdy brzy zjistíte, že to představení je někde jinde, že je laciné a já pak hrozně trpím a dost mi to bere energii.

Asi to představení jmenovat nebudete, že?

Jmenovat nebudu, ale zažila jsem to párkrát.

Co se s tím dá dělat?

Samozřejmě se dá něco málo v roli vylepšit, ale jste často mezi lidmi, kteří to třeba vzdali, takže to vzdáte trochu i vy. Divadlo je kolektivní věc. Většinou šlo o režijní záměr a ten já předělávat nemůžu. Někteří režiséři jsou změnám přístupní, vyškrtnou i celý obraz, ale těch je málo. Někdy se mi stalo, že se mi ani do divadla nechtělo.

Herečka se nemůže ozvat, když se jí něco nelíbí?

Může, pokud je v souboru jako host. Jedno představení jsem v Rokoku vzdala, ale to bylo spíš proto, že divadlo šlo do příliš velkých změn, sesadili tam ředitele a mně se v tom podhoubí už nechtělo hrát.

Vy ale máte zkušenosti i z Národního divadla...

Tam jsem začínala. V šestnácti jsem dostala nabídku hrát ve Višňovém sadu, hrálo se to tři roky, mně jako hostu skončila smlouva. Po letech jsem se tam vrátila, když mě pozval režisér Ivan Rajmont, abych nazkoušela představení Komik. To se taky hrálo tři sezóny a teď v červnu mělo derniéru. To byly jen hostovačky.

Což je výhoda, ne?

No tak, výhoda... Já jsem hledala divadlo, za které budu kopat a kde budu trochu doma, kde budou jasná pravidla a celé naše snažení bude k něčemu spět. Vždycky je dobré patřit k nějakým lidem a spolu s nimi něco tvořit. Osm let jsem různě pendlovala a ten pocit jsem neměla, až teď v Dejvicích.

Začínala jste v Národním, ale spokojená jste až v Dejvicích. Nemělo by to být obráceně?

Před deseti lety bylo Národní divadlo v jiné situaci. Myslím si, že teď s Michalem Dočekalem chytlo trochu jiskru. Kdyby byl tehdy v Národním on, tak bych ho asi tak lehce neopouštěla a určitě bych se snažila, abych mohla ještě něco hrát, ale pro mě to tam tehdy byl mrtvý bod. Bylo mi šestnáct, neměla jsem tam ani vrstevníka, takže když mě pak oslovil Jakub Špalek, abych šla do Divadla Kašpar, tak jsem byla ráda, že můžu dělat divadlo s mladými herci a navíc tituly, které mi byly blízké.

Jak dlouho jste v Dejvickém divadle?

Teď začínám třetí sezónu. Máme tam výborného uměleckého šéfa Miroslava Krobota, který nás nerozděluje na ty, co budou hrát hauptky (hlavní role), a ty vedlejší. Navíc se pouští do velkých hokusů pokusů. Tuhle sezónu jsme na začátku dělali Kouzelnou flétnu, kdy jsme zpívali operu. Tři měsíce jsme denně zkoušeli a měli hodiny operního zpěvu.

Vy zpíváte operu? A jaký hlas?

Soprán! Což nikdo nepochopil, ani já! Fakt se divím, kde se ve mně ten hlásek vzal.

Vy jste opravdu spíš typ na drsný soul, a teď najednou soprán subrety! Neklamete tak trochu tělem?

Klamu tělem? Prostě jsem se tak narodila, no!

A kde jste se narodila?

Moje rodina pochází až z Aše. Jezdila jsem tam za babičkou, teď tam mám tetu. Maminka se provdala do Prahy, kde jsme se s bráchou narodili, a po rozvodu se opět vdala a žije už čtyři roky v Jižní Africe.

"Vždycky je dobré patřit k nějakým lidem a spolu s nimi něco tvořit. Osm let jsem různě pendlovala a ten pocit jsem neměla, až teď v Dejvicích."

Není to tam nebezpečné?

Samozřejmě musíte respektovat to, že je to země černochů, kterou jim běloši vzali. Teď s nabytím svobody jim to černoši dávají znát. Pretorie je klidné místo, na rozdíl třeba od Johannesburku. Tam bych se vůbec neodvážila jet do centra. V Pretorii to docela jde. Jezdím za maminkou každý rok. Příroda je tam neuvěřitelně krásná, žije se tam klidně, pomalým rytmem. Vždycky tam nabírám síly, hodně spím, čtu, jezdím na výlety. Náš rodinný přítel má asi tři sta kilometrů od Pretorie v buši farmu. Tam sedíme celý den na posedu a koukáme na lvy, na žirafy, to je úžasné.

Jste spokojená se svým jménem? Myslím hlavně tu Tatianu. To je po mamince?

Maminka se jmenuje Karla a tatínek je Petr. A za Tatianu může tatínek.

Vilhelm je pro změnu zase německé jméno...

Ano a on má opravdu německé předky. Jenže jméno Tatiana se mu líbilo. Tatínka to vždycky táhlo na východ a dnes žije na Ukrajině, vzal si Ukrajinku, mluví rusky a odmalička učil rusky i nás. Asi před deseti lety tam začal podnikat a zadařilo se mu, tak tam zůstal.

Takže vy se pohybujete mezi Jižní Afrikou a Ukrajinou!

Ukrajina je také strašně krásná země, má obrovskou sílu. To dělá už samotná rozloha. Mně se tam moc líbilo, ale člověk si musí zvyknout na lidi, kteří moc příjemní nejsou, spíš drsní, agresívní. Mně vždycky spíš vadilo to, že nejsem doma, ale na návštěvě v cizině, takže se musím všemu podřizovat. Za maminkou jezdím dvakrát do roka, o prázdninách a na Vánoce, s taťkou se už moc nestýkám, jeho navštěvuje hlavně brácha. Ten je o tři roky starší, je neherec a myslí si o nás, že jsme jen šaškové.

Kde jste vzala herecké nadání?

To opravdu nevím. Maminka vystudovala knihovnictví, od revoluce ale překládá do němčiny, otec je podnikatel. Ani já jsem nechtěla být herečkou, ale chtěla jsem být baletkou, balet jsem dělala od šesti do osmnácti let. Ale protože jsem byla hodně živé dítě, máma mě přihlásila ještě do dramatického kroužku. Bála jsem se, že na našem sídlišti na Žižkově zvlčím. Na dramaťáku se všichni připravovali na konzervatoř, tak jsem se připravovala s nimi, no.

Jenže jste studia nedokončila...

No, a už asi nedokončím, nemám na to čas. A neměla jsem ho ani tenkrát. Pořád jsem něco zkoušela a hrála. Tu školu jsem měla ráda a v ročníku byli skvělí kolegové, ale dostávala jsem nabídky na práci a já je nechtěla odmítat. Těsně před maturitou mě vyhodili.

Ten balet nějak zúročíte? Už jste zpívala operu, třeba dojde i na umírající labuť?

V Dejvicích jsme už dělali improvizaci s Jardou Duškem, to bylo představení hodně náročné na pohyb, tam jsme se dost vyblbi. Můj rozsah už není jako zamlada, ale něžnou ruku ještě umím.

Ve filmech hrajete drsňačky, ale v civilu vypadáte velice jemně a spokojeně. Pořád jste zamilovaná?

Jo, pořád.

A proč svého přítele tak úzkostlivě tajíte?

Chci si něco udržet jen pro sebe. Na začátku vztahu jsem s ním vyrazila na módní přehlídku a všichni se na nás vrhli. Netušila jsem, že novináře bude zajímat víc než modely to, s kým chodí Vilhelmová. Kdybych to tušila, vůbec nikam bych nechodila. Nakonec jsme museli utéct, ale on to ustál.

Vás ta popularita netěší?

To je těžké. Když to znamená, že už za mnou stojí nějaká práce, lidi mě poznají a třeba mě i mají rádi, je to příjemné. Někdy mi ten zájem trochu zkomplikuje život, ale rozhodně nejsem typ, po kterém by davy šílely. Spíš se cítím jako nenápadná myš.

Ale před kamerou jste úžasně fotogenická, výrazná jako slavné filmové hvězdy!

Děkuji, to tam napište!

"Nelíbí se mi, že porota mladé herce odsouvá, aby si ještě počkali, že mají dost času. Ta cena se přece dává za aktuální výkon."

A co těch vašich pět nominací na Českého lva? Povede se to na šestý pokus?

Doufám, že to jednou přijde. Nelíbí se mi, že porota mladé herce odsouvá, aby si ještě počkali, že mají dost času. Ta cena se přece dává za aktuální výkon. V říjnu bude mít premiéru film Milana Cieslara Duše jako kaviár. To je další šance. Ale já filmy nedělám kvůli cenám, hraju vždycky tak, jak to cítím.

Ovlivnila vás nějaká role i v soukromí?

To se stane málokdy a spíš podvědomě. U divadla téměř ne, u filmu víc, protože se natáčí intenzivně a bydlí se i v hotelu se stejnými lidmi. Ale čím je člověk starší, nechává svůj osobní život stranou.

Stane se vám, že vnitřně s rolí nesouhlasíte?

Tak třeba ve filmu Duše jako kaviár hraju partnerku Ondřeje Vetchého, máme po pěti letech manželství krizi, ona ho provokuje, on ji tluče. A já násilí nesnáším. Nevím, proč by se lidi, kteří do sebe byli zamilovaní, měli najednou bít. Navíc mnoho žen se nechá týrat jen proto, že se bojí zůstat samy nebo že to finančně nezvládnou. Pro mě je to nepochopitelné.

Přesto tu roli hrajete!

To jo, ale vím, že jsem si hodně nadávala, protože jsem za tím viděla hodně tisíc týraných žen. Říkala jsem si, že to je strašné, a nesouhlasím s tím, a teď to hraju. Ale ta postava pro mě byla zajímavá, mám ráda těžší povahy a Ondřej je skvělý partner.

A co Pavel Liška? jak se vám hrálo s ním?

Taky dobře.

Dokonce tak dobře, že jste spolu začali chodit?

To nebylo tím. Nám se spolu hraje pořád dobře, i když náš vztah už skončil.

Co když dostanete partnera, který vám nesedí?

Taky jsou takoví, není jich moc, ale jsou.

Jak si s tím poradíte?

Snažím se jim co nejvíc vyhýbat.

Ale stalo se vám to?

Stalo se mi to. To se dá překousnout. Odehrajete a konec. Jde o to, aby divák nic nepoznal.

Jenže režisér to přece ví!

Některý to udělá záměrně a zneužije toho. Když zrovna nemusíme hrát zamilovaný pár, ale nějaké nepřátele, tak ty nesympatie můžou vyznít ve prospěch filmu.

Kamarádíte s Aňou Geislerovou. A přátelství mezi herečkami je velmi vzácné!

To ano. Dost se spolu nablbnem. Pořád vymýšlíme nějaké ptákoviny, výlety, společné večeře pro kamarády. Sedneme třeba do auta - já miluji rychlá auta - a jedeme za známými. Naposledy jsme byly v Paříži a pak v jedné vesničce u Hradce Králové.

Do Paříže se obě docela hodíte. Nezbořily jste ji?

Měly jsme tam dva dny dotáčky k filmu, pak všichni odjeli a my jsme si s Ančou pobyt protáhly a trošku jsme vyváděly. A francouzsky umíme jen Je t'aime. Pro mě jsou Francouzi trochu moc nafrnění, ale Aně - jako aristokratce - velice vyhovovali. Proto jsme se docela pošťuchovaly.      █

 
  Zakoupením listu získáte za 13 Kč další fotografie T.V. - s A. Geislerovou, utajovaným přítelem a psem Mikulášem. A též televisní program na 7. - 14. srpna 2004 :-)